BALONY NAD VINOŘÍ

(divadelní představení a trocha historie)

V roce 1891 v rámci Zemské jubilejní výstavy vzlétli z pražského Výstaviště průkopníci vzduchoplavci a jejich balóny. O tom, co se na výstavě stalo, o zkáze balonu Kysibelka, francouzských vzduchoplavcích a jak to všechno souvisí s Vinoří, si náš divadelní spolek Jednou a dost dovolí sehrát dne 5. října 2024 divadelní férii se hry a zpěvy. Historický příběh jsme ale pro divadelní potřeby museli zkrátit, a níže tedy uvádíme historii kompletní.

ZKÁZA BALONU KYSIBELKA a jiné radosti a strasti balónového létání s přihlédnutím ku Vinoři

PRŮMYSLOVÁ VÝSTAVA 1791
U příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem v Praze dne 6. září 1791 byla továrním komisařem Josefem Antonínem Schreyerem a českým místodržícím Jindřichem Františkem z Rottenhanu uspořádána výstava složená výhradně z průmyslových či rukodělných produktů.
Výstava byla otevřena dne 21. srpna 1791 v sále bývalého generálního seminária v Klementinu, a obsahovala celkem 49 výstavních míst, na nichž byly ke zhlédnutí především textilní, kovodělné či sklářské produkty vyrobené v dílnách a manufakturách v českých zemích. Výstavu měli možnost navštívit pouze příslušníci vyšší společenských vrstev; sám Leopold II., navštívil zemskou výstavu dne 14. září téhož roku, čímž pak byla výstava slavnostně ukončena. Událost se stala významným milníkem v historii průmyslové výroby v českých zemích a předznamenala tak zdejší rozmach nastupující průmyslové revoluce, která z českých zemí vytvořila jednu z nejdůležitějších průmyslových oblastí Habsburské monarchie.

ZEMSKÁ JUBILEJNÍ VÝSTAVA 1891
Na oslavu stého výročí první průmyslové výstavy byla v Praze na pražském Výstavišti uspořádána v roce 1891 Všeobecná zemská a jubilejní výstava. Respektive – pražské Výstaviště při příležitosti této výstavy vzniklo. Hlavní projektanti výstavy Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl zastavěli společně s Františkem Thomayerem, který se staral o sadovou úpravu, plochu o rozloze 300 000
metrů čtverečních. Vyrostlo na ní 150 budov, kterým dominoval Průmyslový palác – první montovaná ocelová konstrukce kombinovaná se sklem u nás. Jeho konstrukce vážila 800 tun a ocelové oblouky měly rozpětí 38 metrů. Z atrakcí spojených s výstavou zůstaly jako památky navždy v Praze kromě samotného Výstaviště s Křižíkovou fontánou, která byla lákadlem celé výstavy, také Petřínská rozhledna, Bludiště a lanovka na Petřín.

KŘIŽÍKOVA FONTÁNA

Křižíkova fontána ovšem v roce 1891 vypadal úplně jinak než dnes. Dna dolního a horního bazénku tvořila silná skla, pod nimiž byly umístěny regulovatelné obloukovky s parabolickými reflektory z hliníkového plechu, které osvětlovaly proudy vody stříkající z trysek. V dolním bazénu bylo šest střiků osvětlováno šesti lampami, v bazénu bylo 16 lamp a 14 trysek rozmístěných ve dvou soustředných kruzích kolem jedné střední trysky. Vlastní osvětlení měly i tři vodopády tvořené vodou stékající z horního bazénu do dolního. Voda stříkala až do výše několika desítek metrů a v záři světelných zdrojů bylo vidět až ze Starého Města. Aby se voda zabarvila, byla využívána různobarevná skla, která byla umístěna nad obloukovkami a vyměňovanými obsluhou v pravidelných intervalech. Veškeré osvětlovací zařízení pocházelo z dílen Křižíkova pražského závodu. První práce začaly v říjnu roku 1890 a vznikly při nich pode dny bazénů prostory pro obsluhu včetně 150 metrů dlouhého průchodu k nedaleké strojovně, kde bylo kromě jiného umístěno i čerpadlo. Výstavba nadzemní části byla zahájena v únoru následujícího roku a skončila o tři měsíce později.

STAVBA VÝSTAVIŠTĚ

Bubny a Holešovice byly na konci 19. století výlučně tovární čtvrtí, kde byly továrny spojené namnoze jen lučními pěšinkami. I Bělského silnice (dnes třída Dukelských hrdinů) byla jenom blátivou vozovkou bez chodníků. Proto ji dal magistrát při přípravě Jubilejní výstavy vydláždit a majitelům domů i továren, k ní přiléhajících, nařídil, aby část připadající na chodník vlastním nákladem dali vydláždit. A tehdy rozvířilo veřejnost jméno Antonín Reissenzahn (jméno si pamatujte, ještě se k němu vrátíme). Tento továrník hospodářských strojů si postavil hlavu, že je dost na tom, dá-li magistrátu zadarmo část svého pozemku na chodník, a ten ať si vydláždí město samo. Když dostal přísně termínovaný rozkaz, odpověděl naň tím, že dal posunout tovární plot až k vozovce, čímž vzal chodník za své. Nakonec magistrát pohrozil velkou pokutou, a že byla větší než náklad na chodník, umíněná hlava změkla a chodník byl – a vydlážděný, takže návštěvníci výstavy měli už od mostu Císaře Františka Josefa I. možnost jít po slušných chodnících.

OTEVŘENÍ VÝSTAVY
15. květen roku 1891 byl velkým svátkem českého národa a Praha měla proč slavit.
Za účasti nejvyšších zemských představitelů i reprezentantů císařského domu byla otevřena nová budova Národního muzea na Václavském náměstí. V tentýž den zahajovala
činnost Česká akademie věd a umění - právě v budově Národního muzea, pod jehož
střechou pak desetiletí sídlila. A na holešovickém Výstavišti byla slavnostně otevřena
Jubilejní výstava. Odřeknutím účasti německých podnikatelů se z výstavy stala demonstrace českých schopností a podnikavosti nejen v oblasti hospodářské, ale i kulturní,
společenské a umělecké. Ukázala rozsah a vyspělost českého průmyslu i zemědělství a její
úspěšnost byla obrovským posílením sebevědomí a povzbuzením na cestě národní
emancipace. Její ohlas byl mimořádný – více než 8700 vystavovatelů představilo svou
produkci dvěma a půl milionu návštěvníků včetně císaře Františka Josefa I.
Vedle výstavních objektů byla na Jubilejní zemské výstavě též řada restaurací a stánků, například americký bar s černošskou obsluhou, Van Houtenův kakaový stánek, balkánská vinárna či turecká kavárna.

ARÉNA BALON CAPTIF
Výstavní výbor se snažil výstavu oživit různými atrakcemi a obchodník Samuel Hoffmann
tehdy nabídl provoz upoutaného balónu, tzv. „balon captif“. Hoffmann v zadní části
výstaviště zřídil arénu s nápisem Pražská vzduchoplavecká škola (Prager Luftschiffahrt-
Gesellschaft). Na vytvoření samotného balonu, který nápisem Kysibelka (za štědrý
příspěvek do rozpočtu) propagoval minerální vodu podnikatele Mattoniho, si najal
vyučeného knihaře a knihkupce z Kolína nad Rýnem, Maximiliana Wolffa, kterého znal ze
vzduchoplaveckého klubu. Wolff s pomocníky Eduardem Brückem a Alphonsem Bosawem
balon ušil podle svých předloh přímo na místě a prohlásil se za kapitána čerstvě založené
Pražské vzduchoplavecké školy.

BALON KYSIBELKA
Hoffmanna výroba a zprovoznění balonu vyšlo na 4. 630 zlatých; podnikatel ale chytře uzavřel smlouvu na reklamu s Heinrichem Mattonim ve výši 4. 000 zlatých. Balon tedy
zhruba v polovině své výšky nesl český a německý reklamní nápis: Kysibelka / Giesshübler. Kysibelka mu ale říkali jen v novinách - od Pražanů si vysloužil posměšná pojmenování
„hruška, obrovský pytlík na tabák, nebo křížala“. Balon byl totiž ušitý trošku křivě, jeho tvar byl nepravidelný a jednovrstvé kaliko propouštělo plyn. Bezpečnostní komise ho
přesto – i když se zpožděním a nejednomyslně - schválila k letům pro veřejnost.

PRVNÍ VZLET KYSIBELKY
Balonová aréna a letové ukázky započaly svůj provoz 25. května, kdy balon Kysibelka poprvé vzlétl do výše nad Jubilejní výstavu. Jejími prvními pasažéry byli František hrabě
Thun-Hohenstein, místodržitel v Čechách, Karl Sandtner, průkopník vzduchoplavby v rakousko-uherské armádě a kormidelník Eduard Brücke. Při tomto, i při každém dalším z letů balonu řídil kapitán Max Wolff veškeré činnosti z vyvýšeného dřevěného můstku na okraji Balonové arény a k jednotlivým úkonům dával povel zvukem trubky.
Hrabě Thun tehdy prohlásil, že to byla krásná jízda, že objevilo se účastníkům její
panorama, nad něž nádhernějšího si nelze ani mysliti.
Pokud počasí dovolilo, za zvuků kutnohorské vojenské kapely se v aréně až dvacetkrát
denně konaly vyhlídkové výstupy do výše 300 metrů – dál je lano nepustilo. Přestože let
stál 2 zlatky, zájemců o vzlet neubývalo. Nastoupili do koše spolu s kormidelníkem, ten dal
povel pomocníkům, kteří pomocí rumpálu a lana vypustili balon do výšky. Pak ho ručně
přitáhli zpátky; později používali navinovací parostroj, který zhotovila firma Rustonova.

PRVNÍ VOLNÝ LET
Přesto, že plavba upoutaného balonu nad Jubilejní výstavou byla od počátku jednou z
atrakcí výstavy, pravidelní návštěvníci výstavy i nadšenci vzduchoplavby, volali po volném
letu balonu. Wolff zpočátku razantně odmítal, nakonec se ale nechal přesvědčit a 16.
června 1891 balon na volný let přichystal. Do lodního koše si ale ani tentokrát nesedl.
Balon Kysibelka ale nebyl zařízený na to, aby mohl stoupat do výšek. Volné plynové balony
musejí být vespod vždy otevřené, protože potřebují vyrovnávat tlak v případě, že
vystoupají do větší výšky. Kysibelka měl ale jen úzkou hadici a navíc byla plněná
svítiplynem.
Posádku tvořili kormidelníci Eduard Brück a Alphons Bosawe a dobrovolník, poddůstojník
rakousko-uherské armády Vilém Vondruška, který několik dnů předtím vykonal svůj první
let upoutaným balonem Kysibelka. Z Balonové arény, za účasti 2000 diváků, se balon
vznesl a vystoupal do výše téměř dvou tisíc metrů nad zem a plul směrem na Letnou.
Nedlouho po vzletu došlo k porušení plátna tlakem expandujícího nosného plynu. Stále
více poškozený balon se prudce snesl do výše 800 metrů a mířil směrem na Bubny.
Štěstím bylo, že se zbytky potrhaného plátna staly jakýmsi padákem a zbrzdily pád, ale
také změnily směr pádu. Zbytky balonu zamířily do areálu slévárny a továrny na
hospodářské stroje Antonína Reissenzahna v dnešní Veverkově ulici.
Padající balon zpozoroval naštěstí ředitel továrny František Přikryl, který přerušil lití litiny ve výhni na dvoře továrny a nechal přistavit žebřík k budově továrny. Zbytky plátna balonu i s košem se vzduchoplavci dopadly na komín výhně a vzňaly se. Jen díky přerušení práce ve výhni se nevzňal koš balonu a tak vzduchoplavci měli čas jej opustit.
Nadporučík Vondruška, pravý voják, se jen oklepal a šel pózovat na památeční fotografii. Za ním v závěsu i kormidelníci Bosawe a Brück, jehož první slova byla: „Sklenku koňaku – vrátil se mi život!“ Na střechu továrny pak vylezli tovární dělníci, uhasili hořící zbytky balonu a vzduchoplavci se poté vydali zpět do Balonové arény pěšky.
Později zejména cizinci kupovali na památku malé kousky látky ze zničeného balonu v
některých restaurantech až za 1 zlatý.

BALON PRAHA
Po 16. červnu Balonová aréna přišla na čas o svou největší atrakci – vzlety balonu. Na
místo toho se zde konaly jiné akce, například ukázky drezury exotických zvířat. Hoffmann s
Wolffem se však svého projektu nechtěli vzdát a zamýšleli obnovit lety druhým balonem v
jejich vlastnictví, balonem Praha. Jelikož byl stejné konstrukce jako Kysibelka, jejíž
katastrofa byla připisována prodyšnému plátnu, z něhož byly oba balony vyrobeny a jímž z
balonu unikal plyn, nechal Hoffmann 30. června balon Praha opakovaně natřít fermeží.
Natřenou, ještě nezaschlou látku nechal sbalit a uložit do koše balonu. V koši došlo k
samovznícení složené látky a jejímu zahoření. Naštěstí se podařilo oheň uhasit, ale balon
byl zničen.

SOUD S KAPITÁNEM WOLFFEM
Vyšetřování nehody Kysibelky vyústilo v soudní proces konaný 9. července 1891 u
smíchovského okresního soudu.
Soud jako svědka předvolal Samuela Hoffmanna, který potvrdil, že látku na balon vybíral a
kupoval sám Wolff, stejně tak i další potřebné vybavení a zařízení Balonové arény.
Hoffmann také soudu předložil vyčíslení jeho finančních ztrát ve výši několik tisíc zlatých
důsledkem havárie balonu, avšak obratem soud ujistil, že ztráty nebude po Wolffovi
soudně vymáhat - balon měl totiž pojištěn u sedmi různých společností. Pojišťovny však
prohlásily, že nejsou povinny zaplatit nic, protože pojištění se vztahovalo pouze na balon
upoutaný.
Soudní znalec ve svém posudku označil za viníka havárie Kysibelky kapitána Wolffa, který
zhotovil balon z obyčejného kalika, lehce trhatelného v každém směru, balon vyrobil
nevzhledný, neforemný, což vedlo nerovnoměrnému rozpínání plynu a dovolil vzlet balonu
s nezkušenou osádkou, na místo toho, aby let řídil sám. Kapitán Wolff obviňoval tschechische Journalistik z podjatosti a neuznání jeho vzduchoplaveckých kvalit a znalostí
a apeloval na soudce, aby přísným rozsudkem neničil jeho větroplaveckou kariéru. Wolff
byl odsouzen k osmi dnům vězení a náhradě nákladů řízení a rozsudek soudu zněl takto:
„Max Wolff, bývalý kapitán pražské vzduchoplavecké školy je vinen přestupkem proti
bezpečnosti tělesné, ježto vypustil 16. června letošního roku z Balonové arény v zemské
výstavě jubilejní volný balon, zrobený ze špatné látky, bez řádných ventilů, a bez průvodu
zkušeného odborníka, se třemi osobami, ač mu dle jeho povolání musilo býti známo, že
takových okolností mohou pasažéři přijíti v nebezpečí zdraví svého i svých životů.“

Max Wolff po vyslechnutí rozsudku opustil soudní síň s tím, že podal odvolání apelačnímu soudu C. k. zemského trestního soudu v Praze, a neprodleně opustil i české země.

VĚTROPLAVECKÁ KARIÉRA MAXE WOLFFA
Narodil se v roce 1854 ve Štětíně. Vyučil knihařem, ale záhy propadl zájmu o vzduchoplavbu. Prvně o sobě dal vědět projektem grandiózního záměru překonat v balonu Atlantský oceán. Projekt představil v únoru roku 1888 v Berlíně. Wolffovým záměrem bylo v balonu vystoupat do dostatečné výše. Zde s balonem setrvat v nehybné poloze takovou dobu, kdy se zeměkoule dostatečně otočí kolem své osy a až pod balonem bude americký kontinent, přistát. Pro projekt získal několik mecenášů, přesto k jeho uskutečnění nepřistoupil. Na své nedlouhé působení na Jubilejní výstavě chtěl M. Wolff navázat o dva roky později v Chicagu. Přípravnému výboru tam konané Světové výstavy předložil v únoru 1892 žádost o zřízení Balonové arény, přičemž se prezentoval jako první větroplavec říše německé a císařství rakouského. Když v Chicagu neuspěl, vrátil se do Evropy a dubnu 1892 na okraji Varšavy konal lety upoutaným balonem do výše 300 stop. V dobovém varšavském tisku se prezentoval jako větroplavec z české Zemské jubilejní výstavy.

KYSIBELKA VE SBÍRKÁCH NÁRODNÍHO TECHNICKÉHO MUZEA
Odvolací soud se měl konat až v květnu roku 1892, když už Wolff v Praze nepobýval. Tato
skutečnost vedla k zastavení odvolacího soudního jednání a původní rozsudek z června
roku 1891 tak nabyl právní moci. Protože Wolff nikdy nenastoupil trest osmi dnů vězení a
neuhradil náklady soudního přelíčení, nebyl soudní proces nikdy ukončen a byl veden, jako
nevyřízený. Po roce 1918 se o katastrofu balonu Kysibelka zajímal JUDr. Rudolf Rumples,
sportovní pilot balonu a kustod části sbírek Národního technického muzea v Praze. Podařilo
se mu zjistit, že díky neuzavření soudního procesu byly části balonu stále uloženy, coby
předměty doličné, v budově smíchovského soudu. Ty se mu, spolu se soudními spisy,
podařilo získat a předat do sbírek pražského Národního technického muzea.

FRANCOUZŠTÍ VZDUCHOPLAVCI
Havárie Kysibelky neznamenala konec balonů na Zemské jubilejní výstavě, protože se organizátoři výstavy konečně chytili za nos. Uvědomili si, že předtím odmítli, aby na výstavě létali skutečně renomovaní vzduchoplavci, protože se jim zdály jejich finanční požadavky přemrštěné. Protože to ale hrozilo velkou blamáží, finanční prostředky nakonec obětovali a do Prahy pozvali francouzské vzduchoplavce.
Jako první do Prahy dorazil Édouard Surcouf,tehdy devětadvacetiletý mladík, který měl
ale za sebou už 380 plaveb, jak se tehdy letům říkalo, a dvanáctkrát seskočil padákem. Tak zkušeného vzduchoplavce Praha dosud neviděla.
Poprvé se Surcouf vznesl 23. července v dokonale kulatém jednomístném balonu zhotoveném z čtyřiapadesáti obdélníků jemného čínského hedvábí. Balon neměl oficiální jméno, říkalo se mu zde „Godard“ či „Výstava“. Přípravy k vzletu řídil osobně a sledovalo jej značné množství diváků, kteří přípravu včetně naplnění plynem hodnotili jako vysoce odborné a elegantní, dílo dokonalého mistra. Balon tehdy letěl směrem k Vinohradům, dosáhl výšky asi 900 metrů a přistál nedaleko výletní restaurace U zelené lišky na Pankráci. Byl to první úspěšný volný let balonem v Čechách.
Podruhé vzlétl v neděli 26. července, a nejen pro pořadatele to byl památný den. Balon
nesl veliký nápis I. milion – právě tolik lidí už výstavu navštívilo. Balon po téměř
hodinovém letu přistál nedaleko Říčan, a na Výstavišti čekalo na návrat vzduchoplavce
neuvěřitelných 80 000 návštěvníků.

PŘISTÁNÍ OKOLO VINOŘE
Při čtvrté plavbě se Surcouf dne 2. srpna přiblížil do našich končin a přistál u Dřevčic v poli
s obilím pana Erazima. Na místě byla pod předsednictvím starosty Jana Záruby ustavena
komise, která odhadla škodu na poli na 20 zlatých, které byly okamžitě uhrazeny. Ovšem v
dřevčické hospodě, kam mezitím dorazili obyvatelé Dřevčic, Surcoufovi pražští příznivci i
Surcouf samotný, se Karel Erazim náhrady vzdal a věnoval ji na pomník Mistra Jana Husa.
Při páté plavbě foukal vítr stejným směrem a balon přistál u Čakovic. Surcouf musel
předtím vypustit jen málo plynu a k radosti přihlížejících uspořádal ještě několik výstupů
upoutaného balonu. Pravda, jen do výšky asi dvaceti metrů, přesto byli čakovičtí první v
Čechách, kteří mohli takové nabídky využít. Pak se odebrali do místního hostince, kde
Surcouf dokonce zhlédl a pochválil divadelní představení.

LOUIS GODARD
Prvních pět letů s malým balonem tedy podnikl Édouard Surcouf sám. Dne 11. srpna přijel
do Prahy z Paříže přes Vídeň ještě slavnější francouzský vzduchoplavec Louis Godard.
Jméno Godard bylo ve Francii tak známé, že lidé místo „Letí balon!“ říkali „Letí godard!“.
„Přispěním tohoto majitele továrny na balony, proslulého vzduchoplavce, jehož krásná,
výrazná, energická tvář stala se brzo v Praze populární, nastal nový a ještě lepší obrat v
programu balonové arény. Pan Godard jest svým zevnějškem i vystupováním hotový
gentleman,“ chválili vzduchoplavce pražští novináři.
Godard nebyl jenom charismatický gentleman, ale především přivezl do Prahy velký
čtyřmístný balon se jménem „Victor Hugo“. Ten poprvé vzlétl ve čtvrtek 13. srpna. Z
důvodu stále zesilujícího větru byla plavba povolena pouze francouzským vzduchoplavcům;
na přímluvu místodržitele hraběte Thuna směl s nimi do koše nakonec nastoupit mladý
hrabě Coudenhove, jeho budoucí nástupce v úřadě. Balon tehdy uletěl 105 kilometrů a
přistál u Pardubic.

EUGÉNE TAUPIN
25. září pak přijel do Prahy třetí francouzský vzduchoplavec Eugéne Taupin. „Starší pán
prostřední postavy, s černým, trochu prošedivělým vousem, ale plný energie a odvahy jako
stateční jeho soudruhové,“ tak ho popsal redaktor Václav Klofáč.
Taupin přivezl padák sešitý z červenomodrobílých pruhů látky, a s ním uskutečnil dne 1.
října první seskok. Usedl do menšího koše, přivázaného dvěma provazy ke kruhu velkého
balonu. Padák i se vzduchoplavcem visely na laně pod balonem. Balon se zastavil se nad
Trójou ve výšce asi 800 m, vzduchoplavci přeřízli provazy spojující padák s balonem, látka
padáku se napjala, Taupin se s ním oddělil od balonu a po dvou minutách lehce a klidně
přistál. Poprvé v Praze, poprvé v Čechách.

TRABLE S FRANCOUZŠTINOU
Všichni tři vzduchoplavci podnikli z pražského Výstaviště celkem 34 plaveb, ale ani jim se problémy nevyhnuly. Édouard Surcouf krátce po svém příjezdu prohlásil: „Je to zvláštní osud, že národové, kteří mají jedno srdce, nemají též jeden jazyk, a proto musím nyní mluviti francouzsky. Cestovali jsme přes Německo, ale když jsme se ocitli na české půdě, měli jsme stejné pocity jako doma, mezi svými.“
A právě francouzština byla zdrojem několika pikantních, byť poněkud nebezpečných situací.
Při plnění balonu plynem před jedním vzletem Louis Godard oslovil příjmením svého kolegu Édouarda Surcoufa, ovšem jednomu z diváků podle výslovnosti [:syrků] připadalo, že
Godard chce zápalku, a proto mu ji při plnění balonu svítiplynem zapálenou podal.
A takto vzpomínal pamětník na konec letu dne 1. září, kdy letěl Godard malým balonem: „Blízko vesnice Záryb u Kostelce nad Labem spustil Godard provaz s kotvou a blížil se zvolna k zemi. Lidé zaměstnaní na polích nechali všeho a udiveně se sběhli k místu, kde balon pozvolna níž a níže se k zemi snášel. Spatřivše pak visící provaz, chopili se ho a táhli mocnou silou k zemi… Godard volal francouzsky ‚Tenez! Tenez!‘, což značí česky ‚Držte!‘
Volání lid pomátlo a oni domnívajíce se, že vzduchoplavec volá česky ‚Ten ne!‘, zlobili se, volajíce ‚Tak který, když tu jiný není?!‘ Avšak na stupňované volání Godardovo drželi pevně za visící provaz, takže se Godard majestátně snesl k zemi, kde byl bouřlivým jásáním upřímně pozdraven…“

POSLEDNÍ LET A PŘISTÁNÍ U VINOŘE
V neděli 18. října se balonová aréna a zároveň celá výstavní plocha zaplnila naposledy –
posledním letem balonů skončila po pěti měsících i Zemská jubilejní výstava. Naposledy
návštěvníci obdivovali se mrštnému panu Surcoufovi, naposledy je uchvacovala jeho
krásná čeština: „pomalúú“, „na sdár pané doktoré!“, „má ústa“, naposledy viděli vždy
rozčertěného, rázně jako kapitán na palubě rozkazujícího Godarda s planoucím zrakem a
chvějícím se chřípím a naposledy si všimli skromného Taupina. A mezi tím vzrůstaly od
země naplňující se oba balony, protože naposledy vypustil Godard oba balony najednou.
V půl páté naposledy Godard zvolal své „Lâchez tout!“ („Pusťte vše!“), do vzduchu se
vznesl malý balon, řízený Surcoufem a jemu v patách se za několik vteřin vyšvihl do výšeViktor Hugo s pány Godardem, hoteliérem Čeňkem Desenským, obchodníkem Janem
Andělem a panem Černým z Beřkovic. Zároveň nešťastní suchoplavci naposledy vsedli do
kočárů a pustili se se zoufalou odhodlaností v honbu za balony. Poslední plavba obou
balonů skončila právě u Vinoře. Balony měly přistát spolu, ale nakonec trochu foukl vítr a jeden balon tak přistál za zámkem a druhý u cukrovaru.

ČESKÁ AERONAUTICKÁ SPOLEČNOST V DŘEVČICÍCH
Ale nebylo to naposledy, kdy mohli obyvatelé Vinoře vidět balon ve vzduchu.
Nadšení z balonových letů bylo všeobecně opravdu veliké, takže už tři dny před koncem
Jubilejní zemské výstavy se v Choděrově restauraci na Ferdinandově třídě sešla ustavující
schůze České aeronautické společnosti. První řádná valná hromada ČAS se konala 12. 5.
1892 a na jaře roku 1893 napsal inženýr Finger dopis Édouardu Surcoufovi, ve kterém se
ho ptal, jestli by byl ochoten vycvičit české vzduchoplavce s vlastním balonem, který by
pak společnost odkoupila. V červnu 1893 potvrdil Surcouf prof. Zengerovi, že továrna
Louise Godarda, v níž byl společníkem, zhotoví balon o obsahu 1 050 m3 z čínského
hedvábí, s lanovím a záklopkou za 3 000 zlatých, to znamená 6 000 korun a zhruba stejně
tolik franků. O měsíc později poslal návrh smlouvy na 10 plaveb a výcvik českých
vzduchoplavců.
Do Prahy Surcouf přijel 20. 8. 1893 a začal s výcvikem. 31. 8. 1893 vzlétl balon Tzar se
Surcoufem, obchodníkem ovocem a zeleninou Ferdinandem Wandasem a tlumočníkem dr.
Čermákem a po hodině letu přistál u Dobřejovic. Další let byl proveden 3. 8. 1893 ve
stejné sestavě; při třetím letu dne 8. 9. letěl se Surcoufem a Wandasem také majitel
vinopalny František Hůlka a tentokrát letěl balon přes Vinoř zase do Dřevčic, kde přistál na
poli Václava Hradeckého „za Humny“, blíže cvrčovského úvozu, přičemž opět všichni
zúčastnění skončili ve Válkově hospodě.